Založit webové stránky nebo eShop

Příběhy z nových domovů

Foto
1 2 3 4 5

- Pokud máte nebo znáte bulíčka adoptovaného novým pánem, napište nám jeho příběh. Rádi ho uveřejníme!

- V této sekci je podsekce - našli domov/vzpomínáme

 

 

 

SORBON

Sorbona jsme si vzali z útulku18.11.2010. Našli ho v příkopu u silnice, pořádně ani nechodil, jen se plazil. Po 5 dnech v útulku jsme si odvezli cca 10 měsíčního pejska, vystrašeného, který se bál vlastního stínu. Už jsme si ho odváželi s tím, že mu byla zjištěna generalizovaná forma demodexu. Neměl žádné hygienické návyky, ale po 2 týdnech už věděl, že se chodí ven. Sorbi se dával pomalu dokupy, jak po zdravotní, tak psychické stránce. Doma jsme už měli malého pinče, kterého však Sorbon po 2 měsících u nás zakousnul. Ale i tak zůstal už u nás, nikomu by to neprospělo, kdybychom ho měli dát potom pryč. Už od začátku nemá rád chlapi, s tím bojujeme dodnes. Asi po 4 měsících od příchodu k nám jsem ho vzala na cvičák, kde nám řekli, že je na tom psychicky špatně a že s ním zatím nemá cenu chodit na cvičák. Tak jsme začali úplně od začátku, chodili jsme s ním mezi lidi, do města, auta, chodil i se mnou do školy. Nějaký pokrok tam je, ale dodnes není schopen jít v klidu po městě, bojí se aut, lidí, má tendenci skákat pod auta, i pod vlaky a dodnes se nejvíc bojí lidí na kole. Chodí vždy jen po stejných trasách, jakákoliv změna mu dělá velké obtíže. Největší jeho radostí jsou hračky a hlavně balonky J Po roce jsme opět zkusili cvičák. Nejdříve chodil jen mezi pejsky, potom začal s poslušností a nakonec s obranami, při kterých mu narostlo hodně sebevědomí ve vztahu k lidem. Už si nenechá nic líbit od cizích lidí, děti také nikdy neměl rád, veterináře chce sežrat, jen co ho uvidí (tam si také užil svoje, jelikož při léčbě demodexu došlo k akutnímu selhání jater a dále byl několikrát pod narkózou – nádory, otohematom). Tady ale nastal problém, že začal vrčet doma na mamku, vystartoval po příteli, jen já mu můžu dělat cokoli a nechá si to líbit. Vrčí ze strachu, jen jsme nepřišli na to, proč. Sorbona velice baví i některé bull sporty – weight pull sprint, tug of war a už skáčeme i na peška, ale nejvíc miluje balon, frisbee a co možná největší klacky J Jen musíme sportovat s mírou, jelikož mu praskla před rokem šlacha v tlapce a od té doby v ní má artorzu L V listopadu 2012 jsem domů dovezla z útulku 2 měsíční kříženku pitbulla. Ze začátku se na ní Sorbon moc netvářil, startoval po ní, ale nyní jsou velcí kmoši, a když ji chce někdo ublížit, tak si holčičku brání. V noci po feně začal startovat, nejspíš následek z jeho štěněčího období, jelikož v noci na ni vlítne a sám nevnímá, klepe se a bojí. Doufáme, že se jeho povaha nebude dále víc zhoršovat a všechno zvládneme. Mám ho už přes tři roky, a i když je to ustrašený pejsek, který už v pohodě nikdy nebude, i tak mě brání před všemi, když cítí ohrožení. Má kolem sebe jen pár lidí, které snese, dnes už i novou kmošku stafbullku a to mu ke štěstí stačí. Prostě má svůj svět a to mu vyhovuje. Dnes mu jsou 4 roky a má jen 18kg, ale to nám nevadí, je to prostě malý standardní bulík :)

 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------

KRÁSNÉ POZDRAVY OD REBČI A BUBÁKA

Dobrý den,

chtěla bych Vás jen informovat, že jsem si prostředníctvím bulteriera v nouzi našla již dva super psy. První byl bílý hluchý bulíček z Havířovského útulku. Hned jak jsem ho uviděla na Vašich stránkach, tak jsem se do něj zamilovala a po komunikaci s útulkem jsem si pro něho jela. Po prvním seznámení a týdnu doma kdy stále jen štěkal a štěkal :-) jsme ho pojmenovali Bubák. Zjistili jsme, že je to asi nejhodnější bulík pod sluncem. Měl rád všechny pejsky, nikdy po žádném ani nevyjel jen si chtěl stále hrát. Se všemi lidmi vycházel super jen se bál malých děcek – asi věděl proč.

Plynul čas a nedalo mi abych se nepídila proč Bubáček tak často zvrací. Jeli jsme na vyšetření za odborníkem panem MVDr. Scheerem. Ten bubákovi diagnostikoval dvojitou vadu srdce a těžké onemocnění ledvin. Nedal mi moc optimismu, protože odhadl jeho život na pouhé další 2 roky, hlavně kvůli chronickému selhávání ledvin. Bubákovi jsme nasadili dietu, léky a doufala jsem že se jeho nemoc nebude rychle zhoršovat. Bohužel to dopadlo tak, že jsme s ním mohli být asi jen rok a půl..

Musím napsat že byl naše domácí sluníčko, totálně bezproblémový pejsek a zažili jsme s ním hodně srandy. Dne 19. června 2011 jsem ho s těžkým srdcem musela nechat uspat pro hnusnou nemoc bulterierů a to selhání ledvin. 

Po nějaké době mě začalo být smutno po bulíčí společnosti a zase přes bulteriera v nouzi jsem si vyhlídla starší bulinu Rebeku ze slovenských Košic. Říkala jsem si že takovou starou, vyžilou fenku už si nikdo nebude chtít vzít. Vzhledem k tomu že jsem z Brna a mám to do Košic trochu z ruky, jsem se s paní, která Rebeku zachránila domluvila, že mi ji přiveze. Kirunka alias Rebeka je u mě asi od září minulého roku. Je to moc milá psí dáma, má ráda jak lidskou, tak psí společnost. Pořád by si jen hrála, je to můj mazel. Nehne se ode mě na krok, a to dokonce ani v noci :-)

Nechala jsem si jí také vyšetřit na ledviny a srdce. Ledviny má naštěstí v pořádku ale na srdíčku má také vadu. Tu redukujeme lékama.

Zasílám také pár fotek.

S pozdravem

Iveta Palátová + Kirunka

-------------------------------------------------------------------------------------------

Pozdravy od Hrošice a její příběh

 

Ahoj všichni, kdo si přečtete můj příběh…

Jmenuju se Líza, je mi už přes 8 let, ale život si užívám!


Posílám Vám všem moc moc moc pozdravů z Loun, kde teď bydlím se svou novou paničkou Luckou. Pocházím z útulku Přímětice u Znojma a panička si mě vyhlídla na stránce Bulterier v nouzi. Jela si pro mě 22.1.2011, poté, co jí tragicky odešla bulinka Helenka. Chtěla opět “nouzáčka”, jak nám říká, tak jsem dostala šanci ;)


První tři dny po příjezdu jsem jen prospala. A vlastně i cestu. Byla jsem v údivu, co se to děje. Ale jako odolný pes jsem všechno jakž takž vstřebala a už je mi jasné, že nic špatného mě nečeká.

Prodělala jsem dvě operace – čištění zubů a sterilizaci, všechno jsem zvládla dokonale, protože my psi z útulku se jen tak nevzdáváme! Jsem celkově zdravá, ale po všech těch vrzích, co jsem “udělala” pro své chovatele, trpím na falešné březosti, ale už s tím umíme pracovat ;)

Panička si dokonce dala tu práci a společně se svými přáteli dohledala mou minulost. Takže víme, že jsem se narodila 24.4.2004 a jmenuji se “Agátky Žíhaná do krásy” (takový volný překlad, jméno už necháme spát, protože ani s takovým rodokmenem si mě dřív lidé nevážili)… I takoví pejsi se dostanou do útulku, smutné… Byla bych moc ráda, kdyby všichni dostali šanci.

Já tu svou dostala a vím, že panička o mně všude říká, že jsem vděčná a oddaná a hodná. Proč bych nebyla, když konečně nežiju v kotci a nejsem týrána, ale mám se jako v bavlnce? ;) Mám dokonce “ségru” – malou bulici Saminku a pak ještě nej kamarádku Bublinku a jsme velká a spokojená rodina…

                    

-----------------------------------------------------------------------------------------

Akimův příběh,aneb jak jsem rodinu postavil před hotovou věc …

 

Jednoho dne takhle po večerní procházce s našimi dvěma bulinkami sedím u PC a brouzdám po fejsbůku. Pravidlem je,že se vždy nezapomenu podívat na stránky Bulterier v nouzi. Jak tak koukám na příspěvky,padl mi do oka příspěvek,že se hledá nový domov pro Akimka.

 Akim Koberno byl chovný pes,u něhož byla zjištěna periferní hluchota vlevo-čili na levé ouško neslyší. Bohužel se to zjistilo až po jeho prvním krytí,kdy se narodila stěňátka s vadou sluchu… Zodpovědná majitelka proto nechala Akimka vyřadit z chovu a podstoupil kastraci. Pak teprve nastaly problémy… Akimka začal napadat druhý majitelčin pes,který vycítil jeho handicap a proto mu svou dominanci začal dávat patřičně najevo. Nedalo se tedy nic jiného dělat,než najít pro Akimka novou rodinu. Paní majitelce se ozvala zájemkyně (mladé děvče),slovo dalo slovo a Akima si odvedla domů…. Čekali byste šťastný konec a ejhle,ono ne…

Přibližně za dva dny se dívka majitelce ozvala s tím,že jí rodiče údajně vyhodili z domu a tudíž si Akima nemůže nechat. Prostě ať to bylo jak chtělo,zkrátka Akimek putoval zpět…

Já jsem se tedy nejprve pokoušel majitelce pomoci tím,že jsem se ptal mých známých,jestli by nechtěli bulíčka.Část nechtěla „bojové plemeno“ a část by chtěla a z různých důvodů nemohla.

Za tu dobu shánění rodiny pro Akima jsem už byl s paní majitelkou v  kontaktu.  Jednou takhle večer přišla od ní zpráva,jestli náhodou už nevím o někom,kdo by si Akima vzal. Nechtělo se mi odepsat opětovné NE….

A v tom to přišlo… hlavou mi proběhlo: máme dvě feny,dům s velikou zahradou sakra tak přeci když uživíme dvě tak třetího taky. A fenkám bude veseleji. Okamžitě jsem odepsal,že si ho vezmu. Doma však panoval přísný zákaz pořízení třetího psa, a tak jsem o tom nikomu nic neřekl. Problém byl v tom,že Akimek byl až u Opavy…

To bylo dost daleko a tak jsme to vyřešili tak,že zrovna v tu dobu byla v Brně výstava psů a tak jsme se dohodli,že si tam pro Akimka dojedu. Vše proběhlo v pořádku a Akim už na zpáteční cestě domů věděl,že jede domů J…

Jeli jsme vlakem a blížili se k domovu…jejej-nikdo nic netušil… Zavolal jsem tedy manželce,ať pro mě přijede na nádraží,že někoho vezu s sebou. Pomlčel jsem však o tom,že je to náš třetí pes. Na druhé straně se ozvalo : ale já nic dobrého neupekla…. A v tom jí napadlo není to doufám pes ??? A já musel přiznat že je… J bum… práskla mi s telefonem… !!!

Dorazili jsme do stanice a vystoupili. Blížil jsem se k autu,Akima šikovně schovaného za sebou. Žena s dcerou vystoupili z auta a povídají : Tak nám ukaž ten zázrak ! Odstoupil jsem,Akimek vykoukl a z úst obou dvou členů mé rodiny se ozvalo : Ježíši,ten je krásnej… jé on kouká jako bílá myška…. No tak hop do auta a páníček půjde za trest pěšky !!!    A bylo vyhráno. Akorát od té doby mívám k jídlu o hodně více zeleniny a bezmasých jídel,nežli dříve J Ale nedal bych naše bulíky za nic na světě !!!!!!!!!

 

Dnes už máme Akimka pomalu dva roky,s našimi dvěma fenami si rozumí a mají se rádi a my jsme rádi,že je všechny máme.  V naší vesnici si už na nás lidi zvykli a kdo nás nezná jménem,tak ten ví že jsme „ty co maj ty tři psy s divnou hlavou“. 

 Prostě konec dobrý,všechno dobré.

 

-----------------------------------------------------------------------------------------

Pozdravy a Příběh Fibinky


Tuto buličku jsme adoptovali v r.2008, toulala se dlouho po Praze, byla podvýživená a trošku bláznivá, nicméně si nás vybrala sama a skočila nám do auta a smutnýma očima si nás očarovala. Zkoušeli jsme vypátrat původní majitelé a posléze jsme zjistili, že jí nechtějí, protože je od narození úplně hluchá.Nejdříve jsme z toho měli strach, protože komunikace s ní byla obtížná, ale za nedlouho jsme si zvykli a i ona.Po městě s ní chodíme na vodítku a v lese na volno, neustále si nás hlídá, otáčí se za náma a dorozumíváme se rukama a posunkama a funguje to! Máme z toho radost a to že neslyší nám vůbec nijak nevadí, někdy je to dokonce výhoda- např. když jdeme do ledničky, tak se můžeme v klidu najíst, protože fibinka spí a nic neslyší a neloudí po nás dobroty:-) Je to prostě typický bulík a dělá všechny bulíčí věci co bulíci dělají:-)Dokonce přijala i našeho dalšího nalezence z ulice Scarletku, sice prvních 14 dní byla velmi nepříjemná, že už nebude rozmazlovaná sama, ale pak si zvykla a jsou z nich výborní parťáci. Obě dvě jsou strašně vděční a lásku nám neustále dávají najevo spoustou ale opravdu spoustou pusinek. Doporučujeme všem vzít si
vyhozeného, opuštěného pejska, jsou za to moc vděčný a stanou se Vám opravdovými
přáteli.
Alena a David

 

-----------------------------------------------------------------------------------------

Dostali jsme krásný dopis od Jima a Jáji

 

Jima jsem si odvezla 9. 8. 2011 z ústeckého útulku, kde byl velice nešťastný a kde neměl moc pozornosti, protože se ho báli (to teda nevím proč)...měli jsme trochu potíže doma s rodiči a stěhovali jsme se...(prý jsme zlý zlý pes :D ) Jimíček přibral z původních 16kg na nynějších 22kg, spravila se nám i kůže (všude blechy blechy), vyhrabali jsme se ze zápalu plic a zánětu ouška (oboje skončilo silnými antibiotiky, ale paní doktorka nás ujistila, že už to bude jen dobré, že to je důsledek předešlé špatné péče), stále bojujeme se zažíváním - trvalo tři týdny než přestal průjmovat, bylo několik bezesných nocí, kdy zvracel po zdánlivě neškodných věcech (sýr, pečivo, mastné, atd.), kdy zvracel i prémiové granule (to dodnes, jediné granule které bříško přijme bez problémů je lososový Brit Care). Dodnes má granule jen jako něco na večer aby se neřeklo, hlavní strava je maso s rýží a zeleninou, a to pouze hovězí a ryba, vepřové a kuřecí nám nedělá vůbec dobře...vše mleté, protože jsme cimprlich a větší kusy nemůžeme užvejkat (zato 50cm bk kost jo...).
Hned první noc se nasoukal do postele a už tam taky zůstal, bohužel se na mne upnul takovým způsobem, že má velké problémy zůstat doma sám, sice se to už zlepšuje, už vyvádí jen první půlhodinu. Výcvik tedy moc nezabírá, čím častěji a na krátkou dobu odcházím, tím je to horší...paradoxně je klidnější, když jsem pryč delší dobu, pak si jen lehne na pelech a čeká.
Dále máme panický strach ze štěkajících a vrčících psů - chytáme až hysterické záchvaty, kdy se dusíme, protože nevíme co dřív, jestli dýchat nebo vřeštět fistulí...není se co divit, měl pokousaná celá záda (starší zranění, řekla bych rok a déle)... co se týče dalších věcí - měl zlomenou pravou přední nohu (pažní kost, srostla křivě a noha zůstala vybočená od těla), skoro nevidí na pravé oko, chybí pár zubů, stav ostatních je nyní po čištění celkem dobrý, ale asi brzo přijdeme o pár řezáků, a měl zlomená tři žebra (původní hypotéza bylo sražení autem, ale zranění nejsou ve stejné výšce, aby odpovídala nárazníku, tedy je spíše pravděpodobnější, že ho někdo zkopal - což podporuje i jeho chování pokud se na něj křičí nebo něčím se mu hrozí). Nyní jsme zdravotně už v pořádku, pokud nepočítám různé škrábance a odřeniny, které jsou bulíkům vlastní, protože jsou to hrozný nemehla (například se pokoušel vylézt po žebříku za mým dědou na půdu - no nahoru neletěl, dole jsme ho našli).
Takže cvičíme, nasvalujeme, chtěli jsme agilitit, ale Jim má špatnou páteř a tu pravou packu a nebylo nám doporučeno ho příliš zatěžovat... velice rychle si zvyknul na moje ostatní zvířata (hlodavce - trochu jsem se bála, přecejen to je lovec). Klape nám to spolu dobře a možná přibude i kamarádka a brzy asi budeme mít čičína :)
Nyní se zotavujeme z operace žaludku - spolkl malou gumovou žábu, kterou mu hodily děti přes plot...prostě s ním není nuda, průser za průserem...

S pozdravem Jim a Jája

 

 

----------------------------------------------------------------------------------------

RORY A KLÁRKA:)

 

Jak bych měla začít? No o Roryho měla zájem ještě jedna paní přede mnou,ale myslím,že jsme se ozvali stejně, než jsem našla ten správný meil,tak mi to trvalo dva dny.Proto jsem neváhala a okamžitě jsem napsala,že si ho bereme a to aniž bych upozornila své rodiče a přítele, prostě jsem věděla,že i kdybych se tam měla dostat sama,tak ho budem mít.V neděli jsem se domluvila na odvoze a v pondělí jsem to oznámila našim,ovšem né způsobem takovým:Jedu si pro psa,ale způsobem takovým,že jsem začala brečet,třepat se a pak sem to ze sebe vyklopila a mamce nezbilo už nic jiného než souhlasit,takže po práci jsme vyrazili a za 3 hodiny jsem byli na místě.Lenka nám ukázala Roryho a já okamžitě začala bulet a mamka samozřejmě taky, i přítel měl slzy v očích a Lenka mě utěšovala ať nebrečím nebo bude plakat za chvilku taky.Byli jsem tam asi přes půl hodiny a pak hurá domů.Po hodině cesty se nám Rory pozvracel a pak ještě třikrát.Byl čerstvě nažraný a ještě k tomu jet 150km není žádná sranda,zvládl to exelentně.Doma jsme mu dali slepici pískací a už hrál jak hudebník.Byl trošku v šoku z televize,ze zrcadla apod.Nicméně noc zvládl dobře a nikde se nepočůral.Výtah taky zvládá a do auta už naskakuje sám :).Dělá mi radost.Včera mi asistoval v práci,máme tam zahradu,takže byl venku a pak až jsem neměla lidi,tak jsem si ho vzala do vnitř,pak jsme šli nakoupit věci do zverimexu,kde samozřejmě byli potkani,morčata a to se neobešlo bez štěkání,které jsme u Roryho slyšeli poprvé :).Poté jsem jeli ke koním,kde se chvilku bál koní,ale vynikajícně si pohrál s fenkou vlčáka,se kterou jsem byli u řeky.Lítal jak smyslů zbavený a skákal do řeky pro klacek,prostě super,pak si lehl na křeslo a spal,já zatím udělala pořádek na stáji a jeli jsme ke kámošce, kde jsem jí měla dělat barvu,tam si pohrál s kočkou-která ale před ním utíkala:).No a před osmou jsme byli doma a to byl Rory absolutně hotovej,lehl a spal:)ani televize ho nezajímala:)Je suprovej.Jinak se trošku bojí chlapů,ale  na děti je hodnej a na psi taky-pokud není na vodítku,když je na vodítku,tak dělá machra:). Tak a to je zatím vše,dnes jdeme opět do práce a odpoledne jdeme k vodě,tentokrát i s foťákem :).Udělal mi radost ještě tím,že mě včera poslouchal na slovo-měla jsem ho puštěného :). Tak se měj hezky a děkuji za vytvořené stránky,bez vás bych ho nenašla.

 

Jinak dnes měl Rory premiéru.Byli jsem na vyjížďce s konikama,jako vždy uspěl.Celou dobu se s námi držel a běhal,nikam neutekl a poslouchal.Takže koně má rád a vyjížďky taky.Kdybych měla na hlavě připlou kameru,tak bych to natočila :).Normálně se u toho smál,když běžěl.Cválali jsme a Rory celou dobu vedle nás a vždy se usjistil,jestli pořád na koni sedím.Srnek si nevšímal a byl opravdu moc hodný.

 

Klára

zde jsou krásná   videa:) 

 

Tak jsem si řekla,že bych už opravdu měla napsat pár vět,jak se Rory u mě má.
  Je to už rok,co jsem si toho mýho rošťáka dovezla domů a musím říct,že jsem nejšťastnější člověk..Nevím,kde začít.Tolik věcí jsem spolu už prožili,že nejde napsat vše do jednoho meilu :)..Tak to tak zhruba zhrnu :)
 
   Rory je můj už přes rok :),má 27 kg,když přijel měl 20kg.Je mi jasné,že ho nemohli v útulku bůhví jak krmit,pač nic nedělal a neměl žádný pohyb.Teď má denně pohyb,i když to tak nevypadá :D,ale on není tlustej,prostě má takovou postavu.Když je skřížený se stafordem,tak je jasné,že nebude vypadat jak přesnej bulík,i když musím říct,že z bulíka toho podědil požehnaně a to je dobře..Jeho pohledy a jeho štěkání mluví za vše,hlavně jeho spánek :D.Vždycky poznám,kdy se chystá do hlubokého spánku,zamlaská tak tři krát čtyři krát a pak je tuhej :D :D.To si vždycky s mamkou řekneme:Á pan Rory se chystá na spánek.Někdy ho jmenujeme i inženýr Rory :D,ale to jen tehdy,kdy je moc důležitej a to je většinou v autě :D :D..Kdybych ho měla od narození,tak se snad naučí i mluvit..Po příjezdu z útulku toho moc nenaštěkal,ale teď si už o všechno řekne a je hodně ubrblanej,jak řikám-hlavně v autě,to
  je strašně důležitej..Musím se mu vždycky smát,jak nasadí ten důležitej obličej a vždycky něco zabrumle,když jde okolo pes,nejvíc štěká a vrčí na labradory a velké psy,ale na yorkširy jen brumle,asi si řiká,že je zbytečný na ně štěkat :D,ale nechci nikoho urazit :D..Musím taky říct a pochlubit se,že je velice poslušný a hlavně neagresivní.Má rád psi,lidi,děti-i když panička děti ráda nemá :D.
   Měli jsem i smutné chvilky,byli jsem 2 krát pokousaní-vyjeli na něj feny.Jednou se to stalo v zimě,kdy na něj vyjela stará fena středoasiata,o měsíc později na něj vyjela fena kříženka pitbula-nalezenc.Takže docela radost no,to jsem poprvé zažila jak byl velice nepříjemý na veterináře,ale věřím,že jeho to bolelo,ale uzdravil se.Dále jsem měli tzv.nachlazený ocas.Měl ho stále zpadený dolů,nemohl s ním nic,hrozně ho bolel.Naštěstí má známá-dříve majitelka bulteriéru,mi řekla,že se vše spraví do 3 dnů a byla to pravda.Takže další uf a pak měl zatržený dráp,ale to se mu taky rychle zahojilo.S ekzémem máme menší problémy,pouze na místech,kde má bílé chlupy,ale stačí to namazat a je to za chviličku pryč.
  Jinak je to strašná žárlivina :D,hlavně na mého přítele :D.Nepustí mě ani k němu:D...Lehne si mezi nás a když mi chce dát pusu,tak Rory strčí čumák mezi nás.Ale myslím,že to dělá každej pes,každopádně ten můj je výjimečný :D...
  Chtěla bych moc poděkovat Lence Búzikové,která mi ho podržela v útulku,pač jak na svini ho chtěla i jiná paní-rok a půl tam byl a nikdo žádnej zájem a najednou já se rozhodnu ho mít a už o něj mělo zájem plno lidí.
Dále bych poděkovala stránce Bulterier v nouzi,díky ní jsem Roryho našla a hlavně poděkovat mé mamince,příteli,kteří pro Roryho jeli se mnou.Mami:Děkuji Ti,že i přesto,že jsi už žádného psa nechtěla,jsi mi ho dovolila.Vím,že když jsi uviděla jeho smutné oči,nešlo jinak než si ho vzít a děkuji Ti.Rory dává lásku nám všem.MILUJU HO..
 
P.S.fotky jsou pořizované včera.První fotka se mnou,druhá fotka jak hajá klasický Rory :D,třetí fotka s  mými nejlepšími kamarády a poslední-doma
          Klára a Rory

 

 

-----------------------------------------------------------------------------------------

KRÁSNÝ DOPIS OD DĚDULKY Z BRNA alias Dastyho:)

Tak ,chtěl bych vám napsat zase jeden příběh s hezkým koncem. Byl jsem majitelem bulterierky o kterou jsme v roce 2009 přišli, když jí bylo 13 let. Bylo nám moc smutno, protože to byl člen naší rodiny. Říkali jsme si, že si jednou vezmeme štěně. Pracovně jsme však byli hodně zaneprázdněni a tak čas ubíhal, stále bez psa. V předvánoční nostalgii jsem našel na vašich stránkách, bulteriera ,, Dědka", který byl v útulku v Brně. Když jsem viděl jeho smutné oči věděl jsem hned, že ho chci. Zavolal jsem do Brna a dozvěděl se, že je mu cca 12 let je nesmírně hodný a čistotný. Bylo rozhodnuto. V neděli 19.prosince jsem se pro něho vypravil do Brna.Ve velice hezkém a čistém útulku jsme se hned seznámili a piškotky na uvítanou mu zachutnali.Ochotně nastoupil do auta skoro celou cestu do Prahy prospal a když se probudil byl z něho pražák.Navštívili jsme pana doktora, který mu vyléčil zánět v uchu a vyčistil zuby od zubního kamene. ,,Dědek" jinak mu říkáme Dasty se velmi rychle aklimatizoval, chodíme na procházky a hraje si s ostatnimi psy. Málo kdo věří, že je mu už tolik let.Je hravý a velmi dobře se pohybuje. Z jara s námi bude jezdit na chalupu a tam si určitě užije hezké stáří. Díky vašim stánkám je zase o jednu spokojenou psí duši víc.
      S pozdravem Josef.

 P.S. Vánoční dáreček pod stromečkem

 

--------------------------------------------------------------------------------

Rozárka

Tak 22.8.2010 jsme si z Piešťanského útulku dovezli 4 měsíční fenečku Rozárku (v útulku se jmenovala Kajsa), měla by to být křížená bulteriérka s něčím drobnějším. Fenka byla spolu se svými dvěma sestrami odebrána ze špatných podmínek. Podle mě z ní bulík kouká, je to pěkná rošťanda, ale miloučká, překvapivě moc čistotná. Měla tu jen asi dvě havárky a to je na štěňátko výkon :)) Cestu z Piešťan do Brna zvládla na jedničku, jako profík. Seznámení s naším psem proběhlo perfektně, jen z naší dcery byla první dva dny trochu vykulená, ale už tu řádí spolu jako největší parťačky. Rozárka je učenlivé psisko, neobešla se ale bez zdravotních problémů, má pupeční kýlu a měla kašel, ten se jí bohužel z ničeho nic vygradoval tak, že jsme v noci jeli na pohotovost. Už je ale vše v pořádku. Doufáme, že nám bude dělat jen a jen radost a my jí, zaslouží si to po takovém nástupu do života. V útulku mají spoustu překrásných psů, bylo to smutný to tam procházet. Když na mě vyběhla Bulinka, která tam stále čeká, tak jsem šla do kolen.. Úžasný psisko, miloučká a překrásná.Měla jsem chuť si odvézt obě, ale to by mi doma asi neprošlo :)).. Ještě tam byl pes-bulík..jméno si nepamatuju, ale taky byl moc fajn a kocour. Katka

 

-----------------------------------------------------------------------------------------

Matýsek

Toto je příběh našeho kamaráda Matýska, který svou novou rodinu nemusel hledat zde na webu, protože jsme ji pro něho našli naprosto cíleně a konkrétně a nutno říci, že na poslední chvíli. Měl by inspirovat všechny, kterým není osud ostatních lhostejný. Vězte, že pomoci můžete, i když sami nemáte prostor nebo prostředky. Pro začátek stačí, že více očí více vidí. Další události se pak mohou odvíjet naprosto přirozeně. Matýskovu fotku tentokrát nebudeme zveřejňovat, jelikož k jeho záchraně jsme si museli pomoci sami. Orazítkované pomoci zvenčí by se již v tomto životě zřejmě nedočkal. To, co má za sebou, z něho udělalo tvora, který může někomu nahánět děs, vzbuzovat odpor a nebo vhánět slzy do očí, je všechno, jen ne obyčejný pes. To všechno je dílem lidí a myslím, že už jsme všichni viděli dost na to, abychom si uměli představit tento další případ. Matýsek se má skvěle, žije se svou nově nalezenou bulí sestřičkou a má veškerý servis, který plně využívá. Páníčkům a víle č. 2 za něho neskutečně děkuji.

Jak jsem se stal Matějem aneb jak to mohlo být

To bylo tak ...kdysi dávno jsem jméno měl, bylo vznešené a urozené, měl jsem ho ještě v okamžiku, kdy jsem odcházel se svou novou paničkou od své maminky. Zpočátku jsem byl obletovaný člen mé nové lidské smečky, moc jsem je miloval a tehdy ještě i oni mě. Určitě to tak bylo. Po nějaké době, jak jsem dorůstal v krásného silného psa, dostávalo se mi jejich pozornosti stále méně a méně, až jednou mě má panička naložila do auta a odvezla tam "kde se budeš mít dobře, je tam zahrada"...ano...takhle to řekla. Nelhala, zahrada se stala mým domovem, boudou, útočištěm, byla jen a jen moje, byl jsem tam SÁM. Sám celé dny, týdny, měsíce a pak i roky. Jméno jsme ztratili asi někde cestou na tu zahradu, protože od té doby jsem byl zván jen "ten bulík". Žrádla jsem moc neměl, ale to málo stačilo, abych přežil. Myslel jsem si tehdy, že to tak má být...že tohle je ten "život", který žijí všichni pejsci, jsou na svých zahradách sami, k žrádlu dostanou jen tolik, aby nechcípli hlady, spěj na prknech, kam jim hodný soused dá aspoň starý koberec, uléhaj na něj stočení do klubíčka, aby ráno rosu z kožíšku vyklepali a doufali, že ten den bude TEN DEN, kdy se NĚCO stane. Nestalo se nic...celých osm let. Jen soused mě sem tam pohladil přes drátěný plot, v jeho očích jsem viděl smutek i zlost, když viděl mé boláky z proleženin, mou zlámanou nohu o kterou se nikdo nestaral, vyrážku, která mě zoufale trápila a HLAD, všudypřítomný hlad a neustálá žízeň, když dlouhou dobu nezapršelo. Netušil jsem to, ale v průběhu těch let se začaly přepisovat písmenka v Knize mého osudu. Dozvěděli se o mém životě lidi, které jsem neznal, někde za mnoha a mnoha kopci odcházela k Duhovému mostu v jedné lidské smečce jejich milovaná psí stará dáma a můj příběh se donesl i k uším jedné úžasné lidské bytosti, o které jsem dodnes přesvědčen, že je psí víla a jen pro tenhle svět je v podobě člověka. Určitě to tak musí být...nic jiného mě v mé staré těžké hlavě nenapadá. Mé osamělé dny v Zahradě se začaly chýlit ke konci. Nejprve jsem si myslel, že k mému konci...už jsem chtěl jít k Duhovému mostu, zbavit se neustálého hladu, žízně, bolesti a zlomeného psího srdce nezájmem, byl jsem starý a nemocný, nikoho jsem nezajímal, pohlazení a přitulení byly jen vzpomínky z mého štěněcího mládí... Byl jsem smířen se svým Osudem. Jenže v mé Knize se už přepisovaly celé věty...ba co dím...celé kapitoly. Poslední dny kolem plotu chodívala slečna...často...hezky na mě mluvila a vždycky mi něco na zub přinesla, myslel jsem, že jí posílá hodný soused, nechal jsem se hladit, to bylo moc příjemné, chtěl jsem aby před tím plotem zůstala napořád, chtěl jsem "svýho" člověka, i když byl za drátem, neměl jsem po jejích návštěvách hlad a i mé široké bulteriérské srdce se s každou její návštěvou zatetelilo nesmělým pocitem uloupeného psího štěstí. A jednou v noci se to stalo...byla to TA NOC pro kouzla stvořená. Vzbudil mě známý hlas...hlas psí víly v podobě hodné slečny, bylo to trochu zvláštní, věděl jsem, že za mnou chodí jen když je den, mé staré poloslepé oči jí ve tmě nepoznaly, ale ten HLAS, ten hlas mě nemohl zmýlit. Byla to ona! Přišoural jsem se k plotu a pak Osud vytrhal poslední listy z mé Knihy, ve kterých bylo psáno,že umřu sám, hladový a v bolesti a k Duhovému mostu přijdu jako ten, který nikoho z lidských bytostí nečeká. Když o tom tak přemýšlím, MUSÍ to být víla...nevážil jsem sice mnoho, ale i tak jsem byl velký pes a plot vysoký...MUSELA mít nadpozemskou sílu nebo jí pomáhala láska ke všem psím týraným tvorům...chvilka mého zmatení, vyděšení a trochu bolesti ...ALE NÁHLE JSEM BYL NA DRUHÉ STRANĚ PLOTU, BYL JSEM S NÍ!!!! I pro tenhle jediný okamžik mi stálo za to žít, pro okamžik, kdy jsem někomu nebyl lhostejný a nebyl mu lhostejný ani můj neradostný život. Pak přišly hektické dny, které se mi překrývají a splývají, byl jsem doma u psí víly, byli tam další pejsci, kteří mi vyprávěli o opravdovém psím životě, tedy životě v dostatku všeho, žrádla, čisté vody, péče a hlavně lidské lásky. Vyprávěli mi o hrách, procházkách cizími místy, o psaníčkách psaných na staré lampy a rohy domů, o mazlení a tulení se ke svým páníkům, o kamarádech, které při procházkách potkávají...bylo to jako sen...neuvěřitelně krásný sen, tolik štěstí...malou chviličku mi bylo líto těch osmi osamělých let, ale teď bylo teď a já nadšeně poznával všechno, co mi psí kamarádi vyprávěli. Nevěděl jsem, že psí víla pro mě hledá domov a "mé" lidi, nevěděl jsem, že potkala druhou psí vílu v lidské podobě, která o takovém místě věděla, místě, kde se mi dostane všeho o co mě Osud a lidi připravil prvních osm let mého psího života. Ony dvě víly tedy na nic nečekaly a jednoho letního dne jsem jel se svou dočasnou paní na výlet. Sám, bez psích kamarádů, se kterými jsem do té doby bydlel. Cestou mi pořád říkala, buď hodný, chovej se se psí důstojností starého pána, jedeme na výlet, kde bude i jedna psí slečna se svýma páníčkama a když budeš hodný, čeká tě ráj... Chvíli jsme čekali u druhé psí víly doma a pak už jsem jen slyšel...jsou tady...šli jsme ven a za malinkou chvilku jsem JE uviděl. Bulteriéří slečna, která s nimi přijela byla neodolatelná i pro mě, starýho pána, od doby co jsem jí spatřil, jsem nemohl jinak, než jí projevovat svou náklonnost. V jejich očích jsem ale i tak spatřil zděšení ... asi neměli žádné zkušenosti s tím, jak může vypadat "nepéčí trpící" pes. To se ale během každého kroku procházky měnilo, ke konci mě vedla už ta cizí paní a v jeden okamžik si ke mě klekla a zašeptala mi do ucha "všechno bude dobrý, teď už to bude  všechno dobrý" a já věděl, že mám konečně ty "své" lidi, že si mě vybrali a od téhle chvíle patřím k nim. Ještě jsme byli chvilku odloučeni, ale deset dní bylo v porovnání s osmi lety jen mrknutí oka...a pak mi moje psí víla jednoho rána balila mých pár věcí do batůžku a já se šel rozloučit se svými psími kamarády, kteří s ní bydleli, nasedl do jejího auta a jeli jsme...jeli jsme prý tam, kde na mě čekají už "moji" lidé...MOJI , to bylo krásné slovo, ale pořád jsem ještě nevěřil a taky se trochu bál, bál jsem se Zahrady, bál jsem se opustit ten můj ráj do kterého jsem se díky síle své psí víly dostal, bál jsem se, že si to rozmysleli a nikdo na místě čekat nebude, bál jsem se...prostě jsem se bál. A pak už jsme byli na místě a ONI tam čekali, usmívali se, hladili mě, paní mi zase šeptala tolik uklidňující slova, jejichž významu jsem nerozuměl, ale cítil jsem, že v jejich srdcích je pro mě místo. Moje psí víla, která začala přepisovat mou Knihu osudu se na mě naposledy usmála, pohladila mě po hlavě a řekla "buď hodnej a nedělej mi ostudu"... a pak už jsem viděl jen její menší a menší postavu v zadním okénku auta. Jel jsem se svými lidmi do svého psího bezpodmínečného ráje, do ráje, kde je plná miska vody, žrádla, kde je moje malá ségra, kde mám svůj fotel a svoje psí kamarády, kde mám vyšlapané procházkové cestičky, kde se mi dostává všechna ta láska a péče, která se někde těch nehezkých osm let střádala. Mým lidem nevadí, že nejsem zrovna manekýn, milují mě takového, jakého si mě vybrali...a to je opravdové psí štěstí. Vrátím se ještě na začátek...kdysi jsem měl honosné a vznešené jméno...ale můj psí život byl zoufalý...pak jsem ho ztratil...a dneska mám jméno Matěj, není vznešené, není honosné je obyčejné, ale žiju si jako KRÁL! Moc si přeju, aby všichni ti pejsci, nechtění, neopečovávaní, týraní...našli svou vílu v lidské podobě a aby bylo víc takových domovů, kde se místo v srdci i u misky pro tyhle nešťastníky najde. To co čtu v očích svých lidí, bych přál každému zanedbávanému psímu kamarádovi. Možná je to pohádka, možná je to jen legenda...a možná...možná je to skutečný příběh, tak jak se stal a zaznamenal ho pro vás Matěj :o).

---------------------------------------------------------------------------------------

Dobrý den.

 

Rozhodli jsme se vám stručně napsat příběh našeho „nalezence“.

 

 

 

 

Na jaře roku 2007 jsme se nastěhovali s mojí paní do malého domečku a proto, že jsme oba vyrůstali v psích rodinách, začali jsme přemýšlet o pejskovi, kterému bychom dali domov – svoji smečku. Přemýšleli jsme nad Bulíkem a sháněli jsme veškeré informace o tomto plemeni a to hlavně na netu. No a na těchto stránkách jsme zároveň objevili krásného bulínka „Edu“. Nacházel se v psím útulku v Poděbradech. Slovo dalo slovo v září 2007 jsme si pro Edu jeli. Hned jsme věděli, že je „náš“.

 

 

 

První cesta vedla na veterinu, neboť měl na sobě ošklivé boláky a otlaky, špatnou srst a hematom v pravém uchu. Také měl velmi obroušené přední zuby od drátů psí  klece nebo kotce. Ucho muselo být operováno. Pejsek se postupně zotavoval a po pár týdnech už byl jak vyměněný.  No a nyní je náš Eda v perfektní kondici, v milující rodině.

Jinak má velice dobrou, klidnou povahu a má rád děti. Na povely moc nereagoval a tříletého Bulteriera jsme už nechtěli drtit výcvikem, ale přivolání již zvládáme velice dobře a to je pro nás podstatné.

Náš „Eda“ – Eddy z Krasolesí – syn slavného Masarykś Hot Hog, jak jsme zjistili v plemenné knize, žije tedy svůj psí život nyní u nás. A myslíme, že je mu moc moc dobře.

 

Jana a Honza,  Liberec

 

 

 

 

  

  

---------------------------------------------------------------------------------------

AMI


- tak jsem pojmenovala fenečku polobulíka, kterou jsem si přivezla 5.9.2008 z útulku MP Brno!Ami jsem si vyhlídla na stránkách bulíka v nouzi a jela jsem se na ni podívat....byla velmi přátelská, okamžitě jsem si ji zamilovala a rozhodla se ji adoptovat!Fenečka trpěla průjmy vyvolané stresem z toho že je v útulku a tak jsem musela ještě týden počkat než půjde na kontrolu...za týden už jsme spolu jely domů - Mhd,velmi mile mě překvapila, cestu zvládla na 1!Koupila jsem jí krásný pelíšek, ale samozřejmě spí s námi v posteli:-), je to velký mazel, všichni si ji velmi oblíbili!Na vycházkách je hrozně akční, pořád by běhala, občas se bojí větších psů a některých zvuků a věcí!Hodně lidí si také myslí že je to dalmatin:-)Doma většinu času prospí v posteli, vyhrabe si pelech, takže stlát postel je zbytečné:-), ráda se dívá z okna a jakmile si sednu, tak je u mě na klíně( i v autobuse) Od soboty chodíme na cvičák, tak uvidíme jak se jí tam bude líbit, zatím pořádně prohnala všechny štěňata:-)Doma s námi bydlí ještě morče, které neustále kontroluje a korela!také na ni si zvykla.Ami je u nás teprve měsíc, ale velmi jsme si na ni zvykli a máme ji moc rádi!!!!Už si život bez ní nedokážeme představit!Myslím si , že je u nás spokojená......

Jinak bych všem lidem chtěla vzkázat, ať se nebojí vzít si pejska z útulku, je jich tam plno a potřebují svého páníčka, pejsci se jim za to velmi odmění, svou věrností a láskou, tak jako naše Ami!!!!

PS: Moc děkuji za tyto stránky, nejen kvůli Ami, ale hlavně za pomoc skvělých lidiček, kterým není lhostejný osud pejsků v nouzi!

S pozdravem a přáním všeho krásného všem pejskům a jejich páníčkům z bulíka v nouzi Julie + Ami

     

-----------------------------------------------------------------------------------------

Ahoj kamarádi,

jmenuji se Iris z Krasolesí a narodila jsem se 13.5.1997 v chovné stanici. Byla jsem fenka na chov a mám za sebou 4 vrhy, ze kterých vzešlo na svět dalších 13 bulíčků. Z chovné stanice, po té co jsem "splnila" plán, jsem se dostala k mladému páru, který se ke mně ale nechoval příliš pěkně a tak mě nakonec našli v parku v pražských Vysočanech odkud mě odvezli do Bohnického útulku. Tam jsem byla asi týden, díky fotce na internetu a též stránkám bulteriervnouzi si mě našli nový páníčkové… Přišli se na mě podívat 7. března 2007 a už po několika málo minutách, co jsem od jednoho z nich dostala pár piškotů, jsem mu položila hlavu do klína, koukla se mu do očí a…… v tu chvíli bylo vše jasné….. mám nové pány!!! Ještě tři dny jsem sice musela čekat, než se vyřídí všechny formality, ale v neděli 11. března, kolem 18 hodiny jsem již veděla že další noc budu trávit někde jinde než v kleci útulku… Páníčci mi koupili krásný obojek, vodítko a jeli jsme domů.
Moc jsem jim ještě nedůvěřovala, protože jsem byla smutná z toho jak se ke mně zachovali ti poslední pánové a tak jsem byla jenom zvědavá jak to celé dopadne….. Přijeli jsem domů, kde mě vykoupali a udělali ze mě princeznu….. Postupně jsem si na to zvykla a byla jsem čím dál veselejší i když chvíli ještě trvalo než jsem zvedla ocásek a přišla na zavolání….Dají vám dobrou stravu, měkký pelíšek a spoustu lásky, nemějte je rádi !.) Celé léto jsem s klukama jezdila na výlety do přírody a k vodě…. Chodili jsem na procházky, na pivo a já jsem jim připravila spoustu překvapení….. vidět jak koukali, když jsem měla poprvé radost a chtěla si hrát. Začala jsem se točit jako na kolotoči a oni vůbec nevěděli co to dělám….. taky mě vzali na přehradu, kde jsem si s nimi poprvé zaplavala. I když nemám moc ráda vodu, přeci jen jsem plavala jako pstruh. Udivilo je a taky i trochu rozesmálo mé chrochtání a mručení… no, prostě jsem si chtěla jenom povídat. Hrozně ráda jím, když něco najdu venku tak to NE, fuj…, ale když vidím jak jdou paníčci něco jíst a nebo stačí když zašustí pytlík tak i kdybych spala tak jsem hned vzhůru no a stojím u nich na to tata… Mám ráda vše co jí oni, i když jsou věci které nesmím a tak bohužel třeba čokoládu jsem nikdy nedostala, "prý to pejskům nedělá dobře". Jinak miluji ovoce, zeleninu, taky si ráda dám pivo a k tomu olomoucký tvarůžek.
Dneska se mám opravdu moc dobře, jsem štastná, že mám kolem sebe spoustu hodných lidí a taky spoustu kamarádů…. Strašně ráda si hraju s ostatnímy pejsky, mám moc ráda lidi a taky děti. Jediné co mi vadí, když si páníček všímá víc jiného pejska nebo když se k němu jiný pejsek tulí víc než já. To se potom postavím jako bojovnice a ač to vůbec nedělám, vycením zuby a trochu zavrčím.Už mě znají, tak ví že stačí jen jedna pusinka na čumáček. Já se stočím do klubíčka a spím s klidným srdcem že mě má někdo konečně opravdu od srdce rád.
Tak to je můj osud, kdy jsem na stáří našla to co jsem si po celém tom životě zasloužila…. Hodného pána, měkký pelíšek a mít to své "doma".

Všem by jsem chtěla popřát, aby našli takové pány jako jsem našla já a aby je už ti ošliví lidé netrápili a měli je jenom rádi….

Ahoj Iris

 

   

 

---------------------------------------------------------------------------------------------

 

Vždycky jsme měli s přítelem rádi zvířata a když jsme se nastěhovali do vlastního bytu s velkou oplocenou zahradou, tak jsme se rozhodli, že si pořídíme pejska. Shodli jsme se společně na tom, že bychom si nejraději pořídili bulíčka. Pár měsíců jsem sledovala na internetu nabídky, ale všichni, co nabízeli štěňátka byli z hrozné dálky a tak jsem čekala, až bude nabízet někdo, kdo bydlí blíž. A jednou jsem našla inzerát – prodám tříletou žíhanou fenu ošetřovanou dětmi. Zavolala jsem a zjistila, že paní je z Jarošova a na internetu jsem z mapy vyčetla, že je to jen 40 km, tak jsme se nakonec shodli, že si pro fenku dojedeme. Den předtím jsem jí udělala v kuchyni u topení pelíšek a v noci jsem ani nemohla spát, jak jsem se na ní těšila. Vyrazili jsme brzy ráno, protože jsme byli domluvení na dopoledne, cesta byla pěkná a za hodinku jsme byli na místě, ke kterému nám paní popsala cestu. Překvapilo nás z venku prostředí, volala jsem, že jsme se nejspíš ztratili, protože jsme před nějakým kravínem, ale brzy jsme zjistili, že uvnitř jsou skutečně psi a trefili jsme správně. Přišla nám otevřít celkem milá paní, na kterou jsem hned změnila názor, když jsme vešli dovnitř. Ozýval se nejen hlučný štěkot mnoha psů, ale také mečení nějakých koz odněkud z pozadí. Paní nás vedla dál až dovnitř, kde byly po stranách železné, ale hrozně malinké kotce a v nich plno psů různých ras, v jednom malinkém kotci cca 2m na 1,5 m se na sebe tlačili dva obrovští kavkazani, hned o kus dále bylo v tom samém prostoru asi 9 buldoků. Dovedla nás až na konec a tam byli dva bulteriéři, jeden zlatobílý a vedle celý zlatý pes. Řekla jsem jí, že jsme si ale jeli pro žíhanou fenku a ona na to: „Jo aha, já mám těch inzerátů víc, tak jsem nevěděla To musíme ven, ta je jinde.“ Venku za stavením byla ještě taková větší oplocená ohrada, plná bahna a výkalů, bez boudy, v rohu se krčilo malé hnědé klubíčko, které když nás uvidělo, běželo k nám a skákalo a kňučelo, jako kdyby u ní nikdo dlouho nebyl. Jak skákala, tak nohou převrátila hrnec s vodou, načež na ní paní zakřičela a v tu ránu pes zmizel. Když na ní začala vlídně volat „Bobina, notak pojď sem“ tak se fenka přikrčená k zemi pomalu přiloudala a přitom neskutečně rychle vrtěla ocáskem. S přítelem jsme se na sebe dívali a kroutili hlavou, takhle jsme si pejska nepředstavovali, ale byla jsem rozhodnutá, že si jí odvezeme, už jen proto, že si zaslouží lepší prostředí. Dali jsme jí obojek a vodítko a první co mě zaujalo byly šíleně přerostlé drápy, které byly celé zkrvavené od toho, jak po nich musela šlapat. Na nohou měla samé otlaky a plnou hlavu jizev, nejspíš ze rvaček se psy. Očíčka měla zalepená hnisem a hlavně byla celá obalená bahnem a výkaly, protože ve výběhu nebylo jediné čisté místo, kam by si mohla lehnout. Také měla rozseklé obočí. Zeptala jsem se, proč jí chce prodat, a paní mi pověděla, že zužuje a ruší chov bulteriérů, protože se mezi sebou nesnesou v kotci a ona nemůže mít každého zvlášť, také nám řekla, že fenka nemá svůj očkovací průkaz, protože prý očkuje všechny psy najednou a má nějaké hromadné osvědčení a že jí tedy máme nechat doma přeočkovat a oni nám vystaví průkaz individuální. Bylo mi to divné, ale raději jsem se dál nevyptávala, aby si to s prodejem nerozmyslela, dala jsem jí 4000 Kč, které si přepočítala, usmála se a řekla – „No,tak vám děkuju, trefíte ven? “ Také jsme poděkovali a odvedli si fenku do auta. Sedla jsem si dozadu a ona celou dobu ležela u mě a měla stažený ocas a klepala se. V autě byl strašný zápach, jak byla celá od výkalů. Když jsme dorazili domů, musel jí přítel z auta odnést, protože nechtěla vůbec chodit, myslela jsem, že jí bolí ty drápy, ale ona se klepala strachy. Dali jsme jí do vany a vydrhli jí, kupodivu držela a byla hodná jako beránek, když jsme spláchli černou pěnu, zjistili jsme, že je vážně žíhaná, ale že také na nějakých místech – hlavně na obličeji nemá moc srsti. Vysušili jsme jí a hned jsme jeli k veterináři, který nám skoro vynadal, že jsme tyrani, ale vysvětlili jsme, že jsme si fenku takto koupili. Ostříhal jí drápky, naočkoval ji, napíchal nějaké vitamíny a také antibiotika kvůli průjmu, zhnisaným očím a otokům na nohách. Dal nám oční kapičky, prášky a mastičku a byli jsme hned objednaní na kontrolu za tři dny. Chtěl po nás adresu odkud jsme si fenku přivezli, zapsal si ji. Když jsme jí přivezli domů, dala jsem jí granule s teplým vývarem a kuřecím masem, hltala tak strašně, že se málem udusila. Když se najedla, lehla si do pelíšku a hned v tom měkkoučku tvrdě usnula. Spala celou noc, když jsme k ní ráno přišli, udělala jednu loužičku, tak jsem řekla „Co to je?“ Ne nijak drsným, ale přísnějším hlasem a v tu ránu utekla pod gauč a klepala se pod ním. Někdo jí musel brutálně bít, protože i teď po pěti měsících na ní nesmíme zvýšit hlas. Kvalitním krmením a léčbou a také každodenním pohybem, procházky o délce 4 km jsme docílili toho, že má pěknou a trochu nasvalenou postavu, srst už má skoro po celém obličeji a zánět spojivek je už také zcela pryč. S těmi procházkami to ale nebylo vůbec jednoduché, protože jak vyrostla v uzavřeném prostoru, tak nejen neznala vodítko a obojek ale strašně se bála – přímo propadala panice když projelo kolem auto, lehla si a nikam dál už nešla, museli jsme jí vzít a odnést zpět domů. Tak jsme jí zezačátku vždycky naložili do auta, odvezli k lesu a tam jsme se procházeli – třeba šestkrát denně. Postupně jsme začali jezdit třeba k parku, a čím dál blíže k silnici, až jsme její strach jednoho dne doopravdy zlomili. Opatrným a vlídným přístupem jsme už skoro dokázali získat její důvěru, takže nás doprovází bez vodítka, na procházkách, poslouchá na přivolání a dokonce se už za tři týdny naučila základní povely. Jediné, čeho už se asi nikdy nezbaví, je její strach, jehož příčinu neznáme. Je mi jasné, že jí někdo bil a nechal několikrát pokousat psem, ale nemohu tvrdit, kdo to udělal. Nicméně je mi to líto, protože pes je němý a v podstatě bezbranný tvor a to, že ho někdo dokáže týrat je velmi ubohé. Besinka je hodná a milá a já jsem se za celou tu dobu, co jí máme doma nemusela ani jednou rozčílit za to, že by někdy něco provedla, ale o to víc jsem naštvaná, když spí u nás v posteli a já jí každou druhou noc budím ze zlých snů, protože kňourá, pláče a škube sebou. V těchto chvílích přeji člověku, o kterém se jí zdá také takové pěkné sny. Hanka P.

---------------------------------------------

S prosbou o umístění Kačenky mě oslovila Martina T., která se nechtěla smířit s faktem, že má být Kačenka utracena, jelikož její majitelé se odstěhovali do Rakouska, kam ji s sebou nevzali, naopak ji zde nechali známému na uspání, protože ten se o ni ani nemohl postarat kvůli zdravotnímu stavu. Naštěstí vše vzalo dobrý konec, Kačenku si na poslední chvíli odvezla nová rodina na Moravu a hned poslala report, jak se jim spolu seznamuje :) díky MOC Martině za to, že se na Kačenku nevykašlala a snažila se zprostředkovat setkání s co nejvíce zájemci. Ty pravé si Kačenka vybrala sama-do auta naskočila rovnou a ani se nestihla rozloučit :-) díky moc i jim, že jí poskytli nový krásný domov!

Zdravím,
cestu zvládla kupodivu velmi statečně dělali jsme pauzy a snažili jsme se s ní max vyběhat, takže nám to prospělo uplně všem.Samozřejmě proběhla nějaká bitva a nějaké přemlouvání, ale myslím že není problém ji utahat.Rodiče překonali puvodní strach a nebáli se ji pohladit.Noc bylo zpočátku přemlouvání, ale spali každý zvlášt ať neni problem. Dnes jsme nosili klacíky jak o život, je prostě v pohodě seznamuje se atd. Bude to všechno v pořádku je zlatá.Zatim nashle a zdravím.

Bublinku jsme si vyhlídli před rokem na Bulterieru v nouzi.Dle ošetřovatelů útulku Troja, kde byla umístěna, jí bylo nejméně 12 let.. Jeli jsme se na ní informativně podívat, ale když nám přivedli malou ustrašenou chuděrku, co sotva chodí, bylo rozhodnuto. Zaslouží si zbytek života dožít v lásce a pohodlí, vždyť se do útulku opakovaně vracela již od roku 1996.
Bublinka je baba dryáčnice, sice nám byla popsána jako hodná, tichá, hodně spící stará fenečka, která se snese s každým psem. Opak je však pravdou.Bubla je neposedná treperenda, co je stále v akci a největší radost jí dělá sekýrovat našeho bulíčího kluka Sama.
Někdy to je sice náročné, protože prodělala 2 mozkové příhody a v poslední době nutnou kastraci, ale pohled jejich vděčných očí nám nikdy nedá možnost zalitovat, že jsem si ji i přes její věk vzali. Bubla je naše panenka a děkuji všem za to, že ji máme. Míša, Sam a Bubu.

Bulík Mamut se odstěhoval k novým páníčkům do Loun. Je tam zatím jen pár dní, ale určitě se brzo ozve, jak se mu tam líbí :-)

Dobrý den!
Díky Vašim stránkám jsme si více než před rokem našli v útulku Malý Jeníkov krásného bulteriera Badyho (my jeho jméno ale píšeme Buddy ;). V té době byl velice zanedbaný, chudáček. Měl problém s červíky a těžký zánět očí. Hrozně páchnul a pořád se drbal (až tak, že místy měl na bříšku růžovou krustu místo srsti, srst mu vlastně chyběla tak obecně..). Byl to sice na naše poměry velký risk ale musím s věškerou upřímností říct, že rozhodnutí si Buddyho vzít domů bylo nejlepší, které jsem kdy udělala. Stal se z něho nádherný pejsek (dokonce se mne lidé často ptají, jestli ho beru na výstavy!) a neuvěřitelně spojil naší rodinu. Začátky s Buddym byly sice trochu náročnější ale netrvalo dlouho a zvykli jsme si na sebe vzájemně. Bylo nám řečeno, že Buddy bydlel v kotci a není zvyklý na jiná zvířata. Po čase se ale Buddy naučil vycházet s jinými zvířaty, ačkoli dodnes loví ježky, a na křesílko si zvykl hned. Buddy se stal našim maskotem, našim mazlíčkem. Sídlí v obývacím pokoji a je to pravý "gaučák". Nejraději ze všeho má jídlo a okamžiky, kdy je celá rodina pohromadě. Dále je blázen do procházek v lese, jízdy v autě (samozřejmně cestou do lesa) a do tenisáků. Také velmi rád odpočívá. V příloze posílám pár fotek Buddyho "v akci" a pro porovnání fotku, podle které jsme si ho vybrali.
S pozdravem,
Veronika a Buddy

Hlásí se Boník!! Boníkovi se u nových páníčků moc líbí a tak jim svou lásku oplácí všelijak. Třeba tím, že zaměstnává čekající zákazníky, aby neměli dlouhou chvíli. Panička říká, že je Boník zaostalejší co se týká mentálního vývoje. Chová se jako malé štěňátko, co se týká hravosti, spavosti a vůbec všeho. Chudák si asi moc neužil a jeho spolubydlící krysařička Jessie jeho nálety nemůže ustát. Proto mu páníčci chtějí pořídit kamaráda nebo kamarádku, která by zapadla do party. Tak se budu těšit na dalšího zachráněnce :-)

Bulty, bílý krasavec z Piešťanského útulku. K jeho osudu nebyla spousta lidí lhostejná. Díky vzorové péči útulku a finančím i materiálním příspěvkům ostatních pejskařů byl stabilizován a po krátké době si získal novou paničku z ČR. Díky ní se opět raduje ze života. Jelikož jeho cestu do Prahy i zabydlování se v novém domově sledovalo hodně milých lidí, necháme zde celou původní stránku, tak jak se Bultyho příběh odvíjel. Panička také Bultymu začala vyrábět webové stránky, takže najít nové fotky a nebo je pozdravit můžete tam. Děkujeme Ti Naďo za Bultíka!

Bílý minibulík, který byl v nabídce poměrně dlouho, kupodivu krásně vypadající pes, dle majitele zdravý a bezproblémový a byl nabízený zdarma...dnes se mi ozvala jeho nová majitelka a nevím, zda mě vlastně má vůbec překvapovat to, co jsem se dověděla??

"Pejska jsme přejmenovali na Bonyho, protože nám na jeho původní jméno Jastin běhala naše fenečka Jessinka, no co se týká předání pejska tak to byla taky hrůza, předání prostě proběhlo na autobusové zastávce, kromě velmi strohých vět o pejskovi bylo prostě znát, že se chtějí pejska zbavit za každou cenu a hned. Boník byl celkově velmi zanedbaný, měl těžký zánět v uších, byl podchlazený, pravděpodobně pobytem venku na nějakém betonu, kdyby jen nevábně voněl, tak by to bylo fajn, barva byla asi kávová, měl zanedbané dlouhodobě anální žlázy, zánět genitálu. Teď si užívá teplého gaučku a postýlky, společnosti dvou psích slečen, naší lásky, pravidelného venčení a procházek v lese. Je to moc úžasný pejsek."

Polobulice si všimly, že stejný majitel v inzerci nabízel i další psy, ovšem za žádného nechtěl peníze a informace o pejskách také odmítal podávat mailem, pouze po telefonu. Nové majitelce ho přivedl jako hotovou věc i přesto, že se na něho jeli jen podívat; že ho téměř nepoznali mě příliš neudivuje...

Žíhaná bulinka, která se před pár dny objevila v nabídce útulku v Karviné, si svýma smutnýma očima získala nového páníčka. Jsem za ni velmi ráda, protože její pohled byl více než výmluvný. A než jsem se stihla pořádně rozkoukat, mile mě překvapil následující e-mail :-)

Díky stránkám Bulterrier v nouzi jsem si našel v útulku v Karviné krásnou fenku Bulterriérra Taru.Možná se jedná o křížence Bullterriéra s pitbulem,každopádně je nádherná...posílám vám přílohu,jak se má v novém domově..Jel jsem si pro ni včera z Prahy, kde žiju...děkuji

Pavel Ptáček

Žižla

O Žižlince napsala nová panička následující:

Žižla se jako 3-4 měsíční štěně ocitla v útulku MP Brno. Je to krásná, žíhaně zbarvená kříženka bulteriéra a pravděpodobě něčeho chlupatějšího, vzhledem k její krásné střapaté srsti. Žižlinka měla štěstí, v útulku nestrávila moc času; v říjnu 2006 ji adoptovala slečna, která už jednu "polobulinku" má. Uveřejňujeme, co nám o Žižle napsala.
"Žižlinka byla v útulku v Brně v Komíně, jako asi 4 měsíční kříženka bulíčka. Už v útulku nás varovali, je to tisíc hadích ocásků nebo že je to malá piraňka a přesto jsme si ju vzaly. Měla jsem hrozný strach co na ni bude říkat naše Aranka (kříženec bulíka a pitbula, které bylo v té době 2,5 roku). Tak sem Arču vzala s sebou k útulku, a že holky prvně seznámíme a uvidí se. Dovedli nám Žižlíka a vzaly sme si ju na procházku společně s Arankou a že uvidíme jak na sebe reagují. No a co se nestalo, Žižlík nejevila zájem o Arču a Arka uviděla bažanty a nějaká pruhovaná psice jí byla úplně ukradená. Tak sme to po pár desítkách metrů otočily, že takhle nic nepoznáme, a šly zpět k útulku. Tam už si sebe začaly všímat a Ara ji dávala na jevo, že já a mamka jsme její a že ona bude až druhá. A tak sem šla podepsat papíry a všechno vyřídit. Rozloučily jsme se s útulkem a šly holky narvat do auta. Šlo to kupodivu, pěkně sem s nima seděla vzadu na sedadle (Aranka je tam zvyklá jezdit). Po cestě sme se zastavily v obchodě a to už po sobě holky akčně skákaly. Doma. Tam to začalo. Řádění, Ara Žižlinu dusila, ale ta se nějak nevzdávala a netvářila se, jako že by jí to vadilo. Byla ráda, že si s ní někdo hraje. Však se koukněte na fotky jak se hned holčičky měly rády. Vše bylo bez problému, nečekaně, až na jednu věc, žrádlo, pamlsky cokoliv. V tomhle je Ara hrozně majetnická. Pamlsky sme po chvilce zvládly a zvládáme do teď. Dostane ta, která udělá to co po nich chcu, takže obě, ale jde o to kdo dřív, aspoň mají motivaci mezi sebou. A krmení? To jsem vyřešila tím, že malá jí v jiné místnosti než velká, ale už můžu nechat otevřené dveře a Ara je v klidu, ze začátku byla ostražitá a neměla na žrádlo klid. Jinak je Žižlik hroznej závislák a můj ocásek, chodí se mnou i na záchod, leží za dveřma a hlídá mě ;-) Ale když jdu pryč a nechám holky samotný, tak se nic hroznýho neděje, má tam Aranku a tak to vydrží. Když je nechám u babičky, tak Žižlik prý smutní když odejdu a Aranka jak ji slyší naříkat, vezme hračku a jde ji rozptýlit. Klidně se spolu přetahují, i když Aranka dřív byla majetnická i k hračkám. Je z nich prostě správná dvojka. Uvidéme, jestli Arču Žižlik nakonec nepřeroste. Sme moc rádi, že je máme, polobulice jedny, každá jsou úplně jiná..." ...a jak si holky dnes žijí, můžete sledovat u nich na webu!

 

O tom, jak se má umístěná kříženka Zízy, nám sehnala zprávu opět maminka od Žižlinky a Aranky:

"Jelikož jsem se velmi spřátelila s novou paničkou fenky Zízy, neváhala jsem a když potřebovali s manželem Zízinku pohlídat, nadšeně jsem souhlasila a těšila se na společné chvíle s mou oblíbenkyní. Zízinka je jako vyměněná, sice se ještě trošku bojí, ale oproti té ustrašené hromádce, která se do útulku dostala, je to neskutečná změna. I Elinka novou spolubydlící přijala vřele a měli jsme se spolu báječně. Chodili jsme na výlety, přijela za námi i Alenka s leopardím psem Sannym, kterého si Zízy zamilovala, i když je to jiná váhová kategorie, a vydržela s ním dovádět i po celodenním výletě. Dojeli jsme Zízu ukázat i do útulku, kde byli také mile překvapeni a moc a moc ji chválili. Zízinka si nakonec zvykla i na morče a křečky, i když to tak zprvu nevypadalo. Hned na uvítanou našemu morčeti obrátila klec vzhůru nohama a tak jsme čekali perné chvilky, ale všichni to přežili :-)" ...napsala Petra.

Argo sice není pejsek z útulku, ale jeho život taky nebyl zrovna jednoduchý. Uveřejňujeme proto i jeho příběh...
"Argo, tedy Ergo Jas-Ver, se narodil dne 16.9.2004 v chovatelské stanici Jas-Ver pana J.Selingera. Má tři sourozence Ed, Ester, Eleonor. Otec se jmenuje Kevin Pajar a matka Arha Jas-Ver. Ze svých sourozenců byl nejklidnější a nejbázlivější. Z chovatelské stanice si ho koupili nějací starší lidé, ale ti ho po nějaké době vrátili, protože pániček měl úraz a panička ho nezvládla. Potom následovala dvě nezodpovědná děvčata, která mu jenom přihoršila, jako například podvyživení, pokousání jiným psem, neléčený zánět ucha (neslyší na jedno ucho), nevšímání, kterým se asi osamostatnil a těžko se fixuje na pána.
Potom ho objevil jeden pán, který mu prý opravdu pomohl a zachránil ho, pak začal hledat nového majitele. Když o tom pak chovatel věděl, tak už mu ho bylo moc líto a uvažoval s rodinou, že přistaví kotec a vezmou si ho zpět,protože pes neví komu patří. Dne 27.7.2006 jsem uviděl na internetu inzerát a zavolal jsem na něj. Na druhý den jsem jel do Bruntálu podívat se na psa, nakonec přes přesvědčování jsem si ho vzal. O jeho povaze a minulosti mi nebylo řečeno vůbec nic, pouze to, že hůře slyší na jedno ucho. Doma si nijak extra dobře nezvykal, nedalo se s ním v podstatě hnout, už po týdnu jsem ho chtěl vrátit z důvodů jeho povahy. Učil jsem ho základním povelům a navštěvovali jsme kynologické cvičiště.
Dne 16.9.2006 měl dva roky. Jeho povaha je velmi bojácná,dost často se s ním špatně komunikuje, bojácnou povahu má asi vrozenou, chová se dezorientovaně, má podkus a tak není chovný, nechce se na mě fixovat, někdy dělá, jako bych asi neexistoval. Jeho nálada se mění ze sekundy na sekundu, jednou je šťastný a v mžiku se začne bát, má takové stavy. Snažím se ho všude brát aby si zvykal, ale jde to s ním velice pomalu. K lidem se chová nejistě a když má svůj den, tak přátelsky, co se týče psů, tak před nimi utíká, má z nich strach. Na cvičišti jednou málem skončil pod autem, utekl totiž před štěňaty, ale řidič naštěstí zastavil a jen mě seřval.
Doufám,že se bude zlepšovat a bude v časem pohodě."

   

Asterix také našel nový domov:

Tento žíhaný bulík s bílými znaky byl umístěn v Kopřivnickém útulku. Jeho nový majitel, kterému tímto vyjadřujeme obdiv za jeho důslednost a trpělivost, nám napsal následující řádky.
"Asi před rokem a půl jsem ojevil na vaších stránkách čtyřletého čistokrevného bulteriera umístěného v útulku MP Kopřivnice.Je to Asterix z Butovické louky. Protože mám fenku bulika, rozhodl jsem se vzít si k ní psa. Při předávání byl pes naprosto bezproblémový a stejně tak doma nevznikly žádné problémy. Psi si na sebe okamžitě zvykli.
Asi po čtrnácti dnech ale přišel pes ke mě a kousnul mě bez jakéhokoli důvodu. Toto jsem přešel s tím, že si asi chce ujasnit pozici a trest byl v podstatě jen důrazná domluva. Takhle mě napadl ještě dvakrát. Při poslednim pokusu mě kousnul docela dost, takže dostal výprask a důtku, že při dalším napadení ho sám okamžitě zastřelím. Od té doby je klid a doufám, že to tak vydrží.
Ale i přes tuto dobu je na psovi poznat částěčný odstup. K cizím lidem se chová daleko důvěrněji. Ale i v našem vztahu je znát pokrok. Ráno mě budí a přijde si pro pohlazení a na vycházkách se dá ovládat bez vodítka. Dělám myslivost a pes vykazuje v honitbě dobrou práci. Veškerou činost dělám s oběma psi společně.
Psi mi samozřejmě dělají radost a protože žiji sám, dělají mi také společníky.Je to sice svérázné plemeno, ale mám je rád."

TOPlist